8,KAPITOLA, 2, část: HIGH-STONE

10. června 2009 v 16:38 | ja |  Harry Potter a klíč k minulosti (8. kniha)
" Pokoj číslo jedna, pan Wilkinsonn! Prosím, zde bude váš pokoj!" začal Igor celkem vlídně a kynul mu rukou na místo dveří, na kterých bylo napsáno číslo pokoje. Pan Wilkinsonn byl malý černovlasý hubený mužíček, který vypadal jako by jedl před týdnem a jeho oblečení se neměnilo víckrát než jednou do roka, a tak není divu, že si ho často pletli s domácím skřítkem, který ale naopak kouzlit umí. Wilkinsonn přicupital k pokoji otevřel dveře, vstoupil dovnitř a dveře se za ním samy zavřely.
"Pokoj číslo dva- Weather!" pokračoval Igor. To zase přikráčel takový hnědovlasý muž, který vypadal tak na patnáct let. Sice není pravidlem, že motáci jsou postižení i tělesně, ale u tohohle bylo zřejmé, že mu utíkaly oči, každé na jinou stranu. Když přišel ke dveřím a otevíral je, zakopl o práh. Dudley málem vyprskl smíchy, ale ostatní byli docela vážní. Asi to bylo proto, že nejsou zvyklí se někomu posmívat a taky se jim to často stávalo. Dudley okamžitě předstíral, že začal kašlat. Když konečně došli k dalším dveřím, Igor se podíval na lístek a hned zvolal:
"Pokoj číslo tři- Walter!" ze zatím velkého davu motáků a Dudleyho, o kterém nikdo nevěděl, že je moták, vyšel naopak tak padesátiletý pán. I když oblečení nebylo nejhorší, místo bot měl pletené pantofle. Dudley si pamatoval, jak u večeře slyšel, co říkal. Svěřoval se jednomu motáku, který si stěžoval na těžký život a na to, jak se tu konečně něco naučí a budou samostatní, že se mu tu vlastně ani nechce být. Celý život nemusel nic dělat, všichni se o něj starali. Sice musel snášet posměšky a špatné životní podmínky, ale měl klid. Jeho synovec se teď však rozhodl, že ho nebaví se o něj starat, a tak ho dá na tenhle kurz, aby byl samostatný. Prý se vymlouval, ale nakonec mu nic jiného nezbylo, než že je tady. Když se ho ptali, proč nemá boty, odpověděl, že si je nevzal natruc, protože takhle aspoň pořád nevypadá jako normální kouzelník a že když se nenaučí kouzlit a synovec ho vyhodí, tak si ho třeba v Londýně všimnou sociální pracovníci z mudlovského světa a postarají se o něj. Walter vystoupil z hloučku motáků, ke byl rozhovor v plném proudu a chtě nechtě musel vstoupit do
svého pokoje.
"Pokoj číslo čtyři- Urbanová!" hlásil Igor a hned se díval, kdo to teď bude. Bohužel nebyla o nic lepší, než ti předchozí. Její dlouhé vlasy byly rozcuchané na jedné straně s nepěkné upleteným copem, ze kterého trčela spousta pramenů havranově černých vlasů. Její snaha o to vypadat pěkně se však neodrazila jenom na účesu, ale také na oblečení. Sice měla hábit jako každý jiný, ale pod ním měla nešikovně sladěné barevné oblečení. Její vzezření bylo téměř bláznivé, ale i přesto se na ni skoro nikdo nedíval divně. Vlastně křivý obličej měl jenom Igor a Dudley.
Čísla a jména pokračovala stále dál a dále, až to přestalo bavit i průvodce. Následující číslo pookje už neříkal s takovou energii a vitalitou jako první.
"Pokoj číslo deset- Snow! No pospěšte pane, ať nezdržujete." Už ho prostě přestala bavit taková nuda a čekání, než moták konečně vstoupí do svého pokoje. Snažil se to urychli, ale moc to nepomáhalo, protože přes jeho pobídku šel pan Snow do pokoje docela pomale.
"Pokoj číslo jedenáct- Slow! No ale mohli byste trochu rychleji."
Tohle teď už
napadlo i Dudleyho, protože to čekání už ho vážně nebavilo…teď ho tak napadlo, jaké by to bylo, kdyby se jmenoval alespoň Potter. Sice by musel čekat, ale ne tak dlouho. Ale kdyby byl Potter, tak by asi nebyl moták. Dudleyho už napadaly i myšlenky, jak by ho popohnal:
"Quick Slow!!" a sám se tomu v duchu smál.
Přestože se čas tak vlekl, lidí ubývalo, a oni se pomaličku přesouvali nakonec chodby.
"Pokoj číslo patnáct- Pettersonn!" hlásil zase Igor, ale už se mu nechtělo ani říkat nic navíc, a tak radši mlčel. Pan Pettersonn byl ale celkem rychlý a tak se hned dostali na další jméno.
"Pokoj číslo šestnáct- Omickroon!" hlásil zase Igor. Z davu vystoupil jeden pán, který nevypadal oproti ostatním tak zakřikle nebo nesměle. Když prošel kolem Igora, hned ho opravil:
"Promiňte pane, ale jsem Omikron ne Omickroon, to je rozdíl, chápete?"
"No promiňte, příště si dám pozor, ale rád bych vám zdělil, že docela zdržujete ty ostatní, protože já musím u každého čekat, než vstoupí do svého pokoje a vy se tu vybavujete. Takže si pospěšte!"
Na to už mu nic neodpověděl a odešel do svého pokoje. Dudley si hned pomyslel, že ho Igor dobře zvládl a že by si tohle moták neměl dovolovat, pak mu ale vzápětí došlo, že teď je vlastně mezi nimi také, a že si tohle nebude moci ani on dovolovat.
Motáků pomalu ubývalo a všichni už se přehoupli do druhé poloviny chodby.
"Pokoj číslo dvacet- Mormonová!" z davu vyšla dívka, která Dudleymu připomínala tenkou větévku. Byla opravdu dost hubená a když kolem vás prošla, bylo téměř slyšet chrastění kostí v těle. Její hábit byl obnošený ale i přesto úplně černý bez jediného flíčku a Dudley si hned vybavil, jak jednou v televizi viděl reklamu na prací prášek. Docela ho to pobavilo a překvapilo, jak rychle si zvykl a zapomněl na mudlovský svět.
"Když je člověku dobře, docela to utíká, ale teď se mi to dost vleče." Naříkal si Dudley pro sebe.
"Pokoj číslo dvacet jedna- Lower! Slyšíte pane? Nevybavujte se tam, řeknete si to potom. To chcete takhle zdržovat?" rozčiloval se Igor a hned došel k bavící se skupině, která se evidentně nenudila. Muž se pobouřeně podíval na Igora a pak bez rozloučení se s ostatními novými kamarády pokorně vkročil do svého pokoje.
"Pokoj číslo dvacet dva- Kaermenová!" volal teď Igor nahlas, aby nedošlo k nějakému zdržení, nebo i hádce. Žena však stála vedle něj a bylo vidět, že není moc nadšená z jeho křičení. Podle Dudleyho měla chuť mu říct, ať na ni neřve, že není hluchá, ale neudělala to. Jen se na něj vyčítavě podívala a Igor, který si to zřejmě taky uvědomil, ji radši už ani neříkal nic o tom, jak je pomalá.
Dudley si vlastně i uvědomil, jaká to je i zábava sledovat tohle dění a být v obraze, vlastně všechny podle jména poznat. Kdyby šel jako první, nic by neslyšel a ani by nikoho nepoznal, což by pro něj byla určitě nevýhoda. Už si docela uvědomoval, že brzy přijde na řadu.
"Už bylo i M,L,K, to už budu i já. Jenom škoda, že nevím, kolik lidí z těch, co tu stojí, mají příjmení na A, B,C, lépe bych odhadl, jak dlouho budu čekat.

"Pokoj číslo dvacet devět- Ernold!" z posledních pár motáků z řady rychle vykročil další moták. Ten šel ale opravdu rychle, že Igora napadlo, že by ho pochválil, ale než to udělal byl už dávno v pokoji, takže řekl jenom:
"Výborně, kdyby to takhle šlo pořád."
"Pokoj číslo třicet- Dyodon!" Igor ho tam ještě znovu popoháněl, ale Dudley už myslel na něco jiného a už se viděl v posteli.
"To už bych teoreticky mohl přijít na řadu ne?" napadlo ho. Sotva to však řekl, hned slyšel Igora:
"No tak Pane Dursley, pospěšte si. Zdržujete."
"Ehp-no-co??"
"Jste na řadě!"
"No jasně, chápu!" Dudley byl docela zmatený, protože se zrovna zamyslel a nezaregistroval že už ho říkal.
"Tak jděte ne?!!!" zlobil se Igor.
"Jo, a kam, myslím číslo pokoje?"
"Třicet jedna, pane!" řekl Igor rozčileně a vytáhl z kapsy hůlku, "to je tady!" a švihl s ní. Dveře pokoje se ihned otevřely. Pak hůlku namířil i na něj a znovu švihl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lucrecia lucrecia | Web | 18. února 2010 v 22:41 | Reagovat

tak ten konec byl fakt boží..to rozdělování pokojů mě připomělo něco, co se mi tenhle měsíc stalo..fakt to byla uplně stejná sranda

2 ♥♥Hermionka♥♥ ♥♥Hermionka♥♥ | E-mail | Web | 26. února 2010 v 18:19 | Reagovat

:-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama